Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 
 

Domovská stránka


 

Naše rodná víska Radostovice patří k místům značně starým. Zatím se nepodařilo zjistit, kdy zde byly postaveny první domy a kdy sídlo začalo používat název tak milý a libozvučný, který mu zůstal dodnes.

 

Poprvé se jméno Radostovice objevuje v úředních záznamech v roce 1371, kdy Jindřich a Václav z Radostovic uzavřeli před úřady koupi jednoho lánu půdy v Pravěticích od jistého Čeňka ze Šelmberka. Zaplatili tehdy 13 a 1/2 kopy. Je tedy téměř jisté, že oni dva a jejich předkové v Radostovicích  byli již daleko dříve. Vždyť onen Jindřich byl v letech 1383 až 1389 purkrabím v Krumlově a Příběnicích. Nemohl to tedy být jen nějaký bezvýznamný sedláček z neznámé vsi. A není bez zajímavosti, že obě zmíněná sídla patřila do majetku Rožmberků, kteří nesvěřovali správu svého panství jen tak někomu. Navíc připomínka poněkud pikantní - Příběnice byly v husitských dobách útočištěm adamit.

 

Držitelem Radostovic byl pravděpodobně Václav. Jako další majitelé jsou totiž uvádění jeho synové Jan a Petr - oba již s titulem vladyků. V roce 1451 je zmiňován opět Jan z Radostovic, snad syn jednoho z dříve uvedených , a po něm je jako držitel Radostovic a poslední mužský člen rodu jmenován Jindřich Radvan z Radostovic.  Ve vsi byl patrně významný dvůr, protože ten je spolu s vsí zmiňován  jako část odkazu  dcery či sestry Jindřicha z Radostovic jejímu manželovi Burjanovi z Heřmanic.  Řečený Burjan prodal pak Radostovice s krčmou, poplužním  dvorem a mlýnem Václavovi Podveckému z Podvek . Pan Podvecký byl muž zajisté podnikavý, protože brzy po zakoupení Radostovic zde vystavěl tvrz. Dvůr s tvrzí zdědila po smrti Podveckého jeho žena Lidmila z Toušic. Tvrz patrně nebyla příliš bytelná, protože už počátkem šestnáctého století začala chátrat a zakrátko už o ní nejsou v záznamech o převodech majetku zmínky.

Velmi zajímavá je zmínka o mlýnu. Vždyť v dnešních Radostovicích není po nějakém vydatném potoce nebo větší vodní nádrži ani památky. Rovněž tak se po mlýnu nezachovaly ani ruiny, ani ozvěny  v místních názvech. Jedinou stopou tedy mohou být vzpomínky našich pradědů, které jsme kdysi slýchávali.

Pamětníci totiž vyprávěli, že Radostovice původně ležely někde v místech dnešních rybníků Kačer a Zadražil, nad kterými byl ještě rybník Volkovák. Na dně Zadražila i Kačera bylo prý možno ještě před méně než sto lety při výlovech vidět zbytky základů domů. Roubení staré studny lze na dně Zadražila najít ještě dnes.

Vody bylo dost nejen v rybnících, ale i v bažinách a mokřinách. Říkalo se, že v jezírku za lukama, které je dnes trochu větší louží, se kdysi utopil kočár i s koňským povozem. A ani o tom, že celá krajina měla jinou tvář než dnes nemůže být pochyb. Spojení mezi Františkovem a Pojbuky vedlo po cestě, která byla daleko od dnešní silnice a probíhala právě místy, kde by snad původní Radostovice mohly stát. Po této cestě, takřka po hrázi rybníka Volkováku,se jezdilo do Pojbuk ještě v padesátých letech minulého století.

Přemístila se v průběhu minulých staletí celá ves od Zadražila až do míst, kde je dnes? Nebo v oněch místech byl jen mlýn s tvrzí a Radostovice byly na tam, kde jsou nyní?

Snad se do příštího srazu rodáků najdou takové historické podklady, které tyto otázky zodpoví.   

Někdy v roce 1601 nebo 1602 byly Radostovice připojeny k vožickému a šelmberskému panství, jehož majitelem byl císařský dvorní rada Jan Fůnfkirchner, svobodný pán ze Steinprunnu a Kynšperku. Od něj pak vožické a šelmberské panství koupil v roce 1678 Ferdinand hrabě z Kuenburgů. Rod Kuenburgů pak toto panství vlastnil až do roku 1918 a některé jeho části až do roku 1945.

 

Radostovice po ustavení obecního systému patřily nejprve pod obec Pojbuky, pak byly obcí samostatnou a  nyní patří k obci Smilovy Hory. Okresním městem byl Tábor, jistou dobu pak také Pacov a nyní je to opět  Tábor. Mladá Vožice byla okresním soudním městem, kde se vyřizovala naprostá většina všech administrativních činností ještě na počátku existence Československé republiky.

 

Kvelkým změnám došlo v Radostovicích po skončení II.světové války. Z nejchudších stavení odešly za perspektivou lepšího života  do pohraničí čtyři rodiny. Byli to Michálkovi z č.p.11, Minárští z č.p. 8 ,Novotní z č.p. 22, Chyškovi z č.p. 9 Postupem času zmizely domy Faltových, Novotných, Michálkových a Maršíkových. Jejich evidenční čísla dostaly domy nově vystavené.

 

V roce 1949 bylo v Radostovicích založeno JZD. V souvislosti s tím byl vyvlastněn majetek rodiny Petrásků z č.p. 2 a členové rodiny byli vystěhováni.

Za zmínku určitě stojí skutečnost, že jedinou rodinou, která odolala všem nátlakům kolektivizace, byli Maršíkovi z č.p.7.

JZD v Radostovicích hospodařilo vcelku dobře, a proto připojení k zemědělskému družstvu ve Smilových Horách v roce 1972 pociťovali radostovští hospodáři jako krok špatným směrem.

 

 

Vroce 1952 byla v Radostovicích zavedena elektřina.

 

Neformální částí Radostovic byla takříkajíc odjakživa „fořtovna", někdy označovaná jako Nová Blatnice. Páni „fořtové", byť byli zaměstnanci hrabat Kuenburgů a později Čs.státních lesů, byli vždy považováni za obyvatele Radostovic. A Letáčkovi, Vávrovi, Nejedlých, Šimonovi, Salačovi a všichni ostatní se také jako praví Radostováci chovali. Dnes, kdy na místě fořtovny je rekreační středisko Českého hydrometeorologického ústavu, si obyvatelé Radostovic říkají, jestli by pro okolní lesy nebyl přísný fořt přínosnější než občasní „lufťáci".

 

Stálými obyvateli Radostovic zůstali dodnes Maršíkovi z č.p.1, Kočovi z č.p.5, Macháčkovi a Měchurovi z č.p. 6, Maršíkovi v č.p. 7, Frant. Novotný v č.p. 14, Hatlovi v č.p.17, Vávrovi z č.p. 18 a Novotných v č.p.20. Mezi stálé již opět téměř patří další zdejší rodák a zároveň kronikář  Karel Vítek v č.p.19.

Blýskáním na lepší časy by snad měli být mladí Novotných v novostavbě č.p.26 a rovněž mladí manželé Čebišovi, kteří obývají a přitom úsilovně upravují bývalé Petráskovo stavení č.p. 2, stejně jako z Prahy přesídlivší do Radostovic rodina Pošustovic, která si vybrala své milované rekreační stavení za místo trvalého pobytu.

 

Z matrik bylo možno vypsat jména radostovských rodáků od roku 1674. Tyto seznamy však neobsahují jména dětí, které byly v Radostovicích tzv. na vychování, které se ale v Radostovicích nenarodily. Jednalo se buď o děti z různých ústavů (sirotčinců, nalezinců), nebo o děti od příbuzných s více potomky. Takových dětí bylo  zvlášť ve druhé polovině devatenáctého století a v první polovině století dvacátého v Radostovicích téměř tolik jako místních rodáků. Jedním z těch nejznámějších je, bohužel již zemřelý, Rudolf MERTLÍK, vychovávaný u Bednářů. Ten se dokázal svojí pílí vypracovat z těch skutečně nejchudších poměrů až na jednoho z našich největších filologů, znalce a popularizátora antického Řecka a Říma. Překládal Homéra, Ovidia, Tibulla, Horatia, převáděl do moderní češtiny spisy Erasma Rotterdamského i staré české spisy, jako Kroniku Zbraslavskou nebo středověké žákovské písně. Po 17.listopadu 1939 byl s dalšími studenty zatčen a strávil několik let v německém koncentračním táboře. Až do konce svého příkladně plodného života na Radostovice nezapomněl, často sem zajížděl popovídat si se svými vrstevníky a později i s jejich dětmi. Radostovice pro něj byly tou opravdovou rodnou vískou, i když se narodil v Praze.


Neměli bychom také zapomínat na ty, kteří již bohužel mezi námi nejsou a k historii vesnice nedílně patřili, jako například rodina Pivoňkova .

 

Ve vsi je jedinou skutečně žijící organizací místní Dobrovolný sbor hasičů, který sdružuje nejen stálé obyvatele, ale i ty, kteří sice žijí a pracují mimo Radostovice, a do rodné vsi se vracejí alespoň na víkendy.

 

Hasiči dokázali svépomocí vybudovat novou hasičskou zbrojnici, jejíž součástí je příjemné a důstojné společenské prostředí, kde se v poslední době odehrávají nepravidelná, o to však srdečnější setkání místních i hostů.

Jako ve všech vesnicích, tak  i v Radostovicích je dnes většina chalup obývaná jen jako rekreační objekt. Starousedlíci mají jeden veliký sen:

Aby víkendoví a dovolenkoví obyvatelé brali Radostovice jako ves, která má mnohasetleté dějiny, aby se s Radostovicemi identifikovali a hlavně aby se cítili Radostováky vždy a za všech okolností. Vždyť cítit se rodákem neznamená pouze údaj v křestním listu, ale právě vztah k místům, ke kterým je člověk vázán srdcem, která pro něj znamenají vzpomínky na mládí, přátele, na příjemné i méně příjemné zážitky. Vztah k místu, kde se člověk cíti opravdu doma. 

Aby rodáci, kteří se z různých důvodů odstěhovali,  Radostovice stále považovali za svoje, aby se vždy rádi vraceli, aby pro ně Radostovice byly místem krásných vzpomínek i pěkných zážitků.

 

 

Ta naše rodná, krásná jihočeská vesnička, naše Radostovice, za to určitě stojí !


(KV)